jinosovske-varhany

Historie jinošovských varhan

Restaurování varhan v Jinošové

Petr Koukal

Dobová zpráva o Jinošovu (1837)

Starší dějiny varhan v Jinošově zatím nejsou příliš známé. V roce 1794 stavěl v Náměšti nad Oslavou nové varhany brněnský varhanář Výmola. Starý nástroj byl rozebrán a jeho díly získal pro Jinošov náměšťský rodák P. Ondřej Svoboda, od roku 1795 zdejší duchovní správce (lokální kurát). Tento znalec řečtiny a hebrejštiny, jak ho popisují dobová svědectví, tak musel mít dobrý vztah i k hudbě.

Zdá se, že už tehdy se nedostávalo peněz, a tak se P. Svoboda po nějaké době obrátil na málo známého a zřejmě levného varhanáře Vojtěcha Rottera do Hustopečí, aby za 170 zlatých sestavil z použitelných částí malé varhany se šesti rejstříky pro Jinošov. Bohužel se ukázalo, že volba levného varhanáře nebyla šťastná. Rotter sice dostal zálohu 45 zlatých, ale dále, snad několik let, se nic nedělo. Nakonec P. Svoboda ztratil trpělivost a v polovině roku 1807 začal přes hustopečskou radnici vymáhat vrácení zálohy. Bohužel se dověděl, že varhanář krátce předtím zemřel a zanechal jen dluhy. Hustopečtí doporučili jinošovské varhany co nejdříve odstěhovat, aby je nesebrali Rotterovi věřitelé. P. Svoboda se proto obrátil na brněnského varhanáře Claudia Staudingera, jenže ten v září téhož roku také zemřel.
Nakonec je opravil a sestavil nejmenovaný varhanář, snad Staudingerův tovaryš a budoucí brněnský varhanářský mistr Franz Harbich, ovšem už za dvojnásobnou cenu - 330 zlatých.

Tento malý nástroj pak asi sloužil přes půl století a nejspíš s ním bylo stále více starostí. Proto nezbylo než sehnat peníze na nové varhany. Podařilo se to až v roce 1865. V kostelních účtech stojí: „ Eine neue Orgel von 8 Registern in Werthe von 600 fl. Ö.W. durch Concurrenz beigeschafft.“

Nové varhany s osmi rejstříky tedy stály 600 zlatých rakouského čísla. Je třeba si povšimnout, že nešlo o starou konvenční měnu, ale o novou rakouskou, takže ve staré měně cena za varhany byla jen 570 zlatých, což na osmirejstříkový nástroj nebylo příliš mnoho. Srovnání stejně velkých varhan od jiných moravských varhanářů ze stejné doby ukazuje vyšší ceny: Hanáčík 850 zl. (1867 Prusínovice), Harbich 645 zl. (1862 Horní Bojanovice), Komínek 650 či 700 zl. (1868 Březí, 1868 Křenovice), Mikša 700 zl. (1863 Vlkoš, 1864 Zbraslav).

Asi proto byl z nabídek vybrán návrh od varhanáře Františka Svítila z Nového Města na Moravě. Jeho autorství potvrzuje pozdější zápis v kostelním inventáři. Nižší cena bohužel znamenala i nižší kvalitu použitého materiálu i samotné práce.

František Svítil starší (1805 – 1873)
založil svou dílnu už v roce 1823. Dobová svědectví nasvědčují, že ve varhanářství byl původně samoukem, proto se zpočátku živil i tkalcovstvím.
Postupně se však vypracoval na jednoho z nejzručnějších a nejžádanějších varhanářů v regionu.
Od roku 1859 s ním pracoval jeho syn František. Jejich činnost byla poměrně úspěšná.
Hlavní oblastí zůstala Vysočina, avšak postupně pronikali i na území svých konkurentů - do okolí Brna, na Slovácko, do východních Čech, jižních Čech a dokonce do Dolních Rakous. Svůj největší nástroj postavili v Brně v kostele sv. Jakuba za tehdy závratnou sumu 5 600 zlatých.

František Svítil mladší (1836 – 1890)
začal v otcově dílně pracovat po návratu z vyučení v Praze. Do stavby varhan vnesl některé nové prvky, které se projevily i v Jinošově.
Jeho otec např. stavěl varhanní skříně tak, že někteří lidé je dodnes považují za barokní nástroje. Od příchodu syna už dílna používá daleko jednodušší skříně, nejčastěji s rovným prospektem, tedy tak, jak ho vidíme i v Jinošově. Postupně se také začíná měnit charakter rejstříkové dispozice směrem k většímu zastoupení hlubších hlasů.
To však v Jinošově ještě nenajdeme, nejspíš z důvodů finančních, neboť hlubší rejstříky znamenaly větší píšťaly, tj. vyšší finanční náklady. Obzvlášť typické je to v případě kvintových rejstříků, proto zde ještě nacházíme vysokou Kvintu 1 1/3´, což byl hlas charakteristický pro 18. století.

Rok 1865, kdy varhany pro Jinošov vznikaly, byl pro svítilovskou dílnu náročnější, neboť souběžně vyráběla poměrně velké, dvacetirejstříkové varhany do Lišova u Českých Budějovic v ceně 1900 zlatých. Z téhož roku je nerealizovaný návrh na nové varhany do hornorakouského města Laa an der Thaya. Pro dva varhanáře by to byla práce skoro nezvládnutelná, proto od padesátých let měli pomocníka – truhláře Františka Čejku, který se do jinošovských varhan dokonce podepsal:

Podpis varhanářů v nástroji nebyl nalezen, i když to Svítilové často dělali. Asi zanikl při pozdějších úpravách. O nich nás informují archivní doklady.

V roce 1883 „byly pozlaceny varhany“, tj. řezby nad píšťalami. Předtím na to asi nebyly peníze. Takto varhany zažil Otokar Březina v letech 1887-88. Jenže zakrátko, roku 1893, došlo k razantnímu zásahu v duchu cecilianismu: varhany „byly upraveny ve všech registrech o oktávu dolů“. Byla přidána dodatečná kuželková vzdušnice se dvěma novými rejstříky v manuálu (Salicionálem a Violou), v pedálu byl vyměněn Oktávbas 4´ za Subbas 16´. V roce 1894 sem ještě přišel spojkový mechanismus, aby varhany „nabyly velebné barvitosti“. Dobový zápis si pochvaluje, že „celé toto nové zařízení a rozšíření varhan provedeno zvláštní známostí podepsaného faráře s varhanářem Janem Zachystalem z Třebíče nákladem značně malým – 251 zl. 90 kr.“. I když to není výslovně uvedeno, nejspíš ve stejném období došlo k odstranění původních měchů a vybudování nové velké měchové soustavy, která na dlouhou dobu zakryla západní okno na kůru. Asi proto pak byly v roce 1897 varhany naladěny.

Dnes víme, že Zachystalův zásah byl nešikovný a k původnímu nástroji necitlivý. Existence dvou nesourodých vzdušnic znamenala nutnost dvojí hrací mechaniky, což se projevilo na ztížené hře a špatném zvuku. Zmíněná levná přestavba znamenala použití levných, nekvalitních dílů včetně píšťal – Zachystal např. použil přes sto let staré cínové píšťaly z jiných varhan, nové píšťaly byly ze zinku atp.

Další rána postihla varhany roku 1918, kdy byly zrekvírovány cínové píšťaly v prospektu.

K jejich náhradě za nekvalitní zinkové došlo až někdy po válce. V této zmrzačené podobě pak varhany sloužily další dlouhá desetiletí. Postupně se začaly projevovat různé poruchy.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že v roce 1982 nástroj ještě hrál, ale jeho zvuk už za moc nestál. Přitom v té době ještě byl v kostele akusticky daleko příznivější rovný strop. Stav varhan se tak zhoršoval, že se nakonec začalo vážně uvažovat o jejich odstranění a pořízení jiných.

K tomu naštěstí nedošlo a v roce 2006 byla zadána komplexní restaurátorská obnova celých varhan a jejich skříně varhanáři-restaurátorovi MgA. Daliboru Michkovi ze Studének.

Restaurátorská obnova varhan

Zdá se, že v historii jinošovských varhan se poprvé díky pochopení a pomoci duchovního správce, farnosti, představitelů Jinošova i dalších obcí a kraje Vysočina podařilo zajistit finance na adekvátní obnovu varhan v komplexním rozsahu.

Průzkum stavu po demontáži potvrdil kritický stav, který vedle necitlivých zásahů způsobila zanedbaná údržba a hlavně rozsáhlé napadení červotočem.

Následující fotografie netřeba komentovat.

Bylo rozhodnuto vrátit varhanám jejich původní podobu se snahou obnovit i původní funkci a zvuk, vše podle jiných dochovaných Svítilových varhan (Pyšel, Velká Lhota, Kněžice atd.).

Obnovená dispozice:
Manuál (C-c3, chromatický rozsah; názvosloví dle dochovaných nápisů v nástroji)

1. Principal 4´ (Sn, kopie dle původních vzorů)
2. Basso 8´ (Lg, kryt, převážně kopie dle původních vzorů)
3. Flauta 4´ (Lg, otevřená; kopie dle původních vzorů)
4. Octava 2´ (Sn, původní)
5. Quinta 1 1/3´ (Sn, převážně původní, doplněna kopiemi v diskantu)
6. Mixtura 1´ 3x (kopie dle původních vzorů)

9. Violon Bass 8´ (Lg, otevřený; původní)
10. Octav Bass 4´ (Lg, otevřený; kopie dle původních vzorů)

Výsledek je nadstandardní – lehkost a přesnost hrací traktury, nosný a barevný zvuk, plasticita a zřetelnost melodických linií. Varhany tak lze vhodně využívat nejen po liturgické potřeby , ale i jako odpovídající nástroj pro hudbu z doby jeho vzniku a starších epoch. Nebylo to snadné, ale díky zodpovědnému přístupu varhanáře-restaurátora se vše zdařilo nad očekávání.

Komplexní dokumentace varhan a všech prací je v restaurátorské zprávě, zpracované MgA. Daliborem Michkem. Pro ilustraci je připojeno několik srovnávacích fotografií stavu před a po restaurování.