historie-farnosti

R. 1615 získal Jinošov Karel st. ze Žerotína. Tím se obec přičlenila do patrimoniální správy Náměšťského panství, s nímž přecházela do rukou dalších majitelů a má společnou následující historii. Jinošov se tak stal součástí majetku Werdenberků, Enkenvoirtů, Kufštejnů a nakonec od r. 1752 hraběcího rodu Haugwitzů, kteří náměšťský zámek a statky v okolí vlastnili až do konce druhé světové války v r. 1945.

První zmínka o existenci jinošovského farního kostela je z r. 1349. Od počátku byl jinošovský kostel samozřejmě katolický a jeho faráři vlastnili faru v blízkosti samotného svatostánku. Charakter farností se měnil v souvislosti s konfesními problémy a změnami na Moravě. I mezi držiteli Jinošova se vystřídala řada pánů, kteří se odkláněli od katolické církve k jiným konfesím.

Ještě před vlastnictvím pánů Březnických z Náchoda, kteří samotní náleželi k Jednotě bratrské, pronikají na území jinošovské farnosti duchovní nekatoličtí. V našem kostele byla také krypta a náhrobky pánů Březnických z Náchoda. Tyto náhrobky jsou vsazeny ve stěnách jinošovského kostela. První z Březnických na Jinošově Jan zemřel r. 1557, jeho tělo bylo uloženo do cínové rakve a poté sneseno do zbudované krypty jinošovského kostela. Jeho náhrobník je dosud na evangelijní straně lodi kostela. Další dva náhrobníky Janových dětí Jana, Adama, Kateřiny a Václava jsou v boční kapli/předsíni.

Katolické vyznání v tomto období na celém panství téměř zaniklo a zbylí katolíci z okolí se scházeli v kostele sv. Marka ve Vícenicích. Působení nekatolických duchovních na území celého náměšťského panství přetrvávalo až do 20. let 17. století, kdy se z nařízení katolické pobělohorské vrchnosti museli nekatoličtí kněží vystěhovat. Z náměšťského panství tím odešlo 18 nekatolických duchovních.

Původní jinošovská fara v sousedství kostela byla za třicetileté války zničena a zchudlá farnost tím roku 1622 zrušena a přifařena k Mohelnu. Jinošovská farnost tímto okamžikem zanikla, další samosprávy se Jinošov dočká až od roku 1738, kdy je zde zřízeno kaplanství, neboli kurácie.

Jinošovská expozitura byla lokální kurácie se stálým kurátorem, jenž vykonává všechny náboženské úkony. Tato expozitura se roku 1784 mění na kaplanství a roku 1843 na samostatnou farnost. Od vzniku kurácie v Jinošově se také průběžně měnil počet přifařených obcí.

Velký vliv na vývoj farností měla konfesní příslušnost jejich obyvatel a také národnost. Dle informací Historického místopisu Moravy a Slezska z let 1848-1960 byly všechny vesnice náležející k jinošovské farnosti čistě české. Co se týče konfesní příslušnosti, dle statistik z let 1797 a 1880 byla farnost jinošovská převážně katolická. Nekatolické rodiny se vyskytovaly pouze v několika obcích (Kralice, Hluboké, Jestřabí a Krokočín). Židovské zastoupení bylo nepatrné.

Prvním duchovním, jenž se na Jinošově objevuje je Jan Bartoloměj Trtina. Následují Ferdinand Hrabec, Matěj Záruba a Jan Nepomuk Zahradník.

Roku 1795 je jmenován Ondřej Svoboda, za jehož působení je farní kostel restaurován, na jeho střeše je vybudována věžička, a do interiéru pořízeny nové lavice. Kostelní věž je nově obnovena. Kolem kostela a přilehlého hřbitova je také postavena zeď, tím je hřbitov rozšířen směrem k Velké Bíteši. R. 1795 také dochází k budování krypty v jinošovském kostele pro hraběcí rodinu Haugwitzů.K významným počinům Ondřeje Svobody za jeho působení v Jinošově patří opatření varhan pro kostel sv. Petra a Pavla.

R. 1809 je P. Svoboda nahrazen Ignácem Ráčkem. Následují Josef Kiesling, Pavel Polášek, František Josef Holub a Jan Komárek.

Rokem 1836 se dostáváme k osobě Václava Veselého, rodáka z Třebíče. Stal se jedenáctým jinošovským kurátem a následně prvním jinošovským farářem. Zápisy P. Veselého v Domácím protokole jsou sporadické, psány v němčině a bohužel většinou značně nečitelné. Z nejzajímavějších čitelných zápisů uveďme fakt, že varhany v jinošovském farním kostele byly ve velmi špatném stavu.

Nástupcem P. Veselého byl Jan Nedoma, který do Domácího protokolu zanesl první český zápis s datem 7. září 1863. V Jinošově působil do roku 1867. V Domácím protokolu zapsal, že obec Hluboké nechala postavit ve svém středu vedle zvonice na místě starého dřevěného kříže, který pocházel z roku 1833, kříž nový z dubového dřeva. Tento kříž byl P. Nedomou vysvěcen v neděli po sv. Petru a Pavlu r. 1864.

V době působení J. Nedomy v Jinošově se změnil i vzhled místního hřbitova. Do roku 1864 zde nebyl žádný kříž. Nyní se však tato situace změnila díky místnímu dobrodinci Josefu Jiránkovi, který nákladem 300 zl. nechal brněnským kameníkem zhotovit kříž z Hrubšického kamene.

Jan Nedoma stál také za rozsáhlou opravou jinošovského kostela v roce 1865. V rámci těchto oprav byly také pro farní kostel pořízeny nové varhany od Fr. Svítila z Nového Města na Moravě. Tyto varhany o osmi rejstřících stály 600 zl. K samotné opravě a hlavně finanční stránce P. Nedoma dodává, že všechny obce potřebnou částku 1.455 zl splatili a jejich občané na opravách ochotně pomohli, „… vyjma toliko obec Kralickou, která jakmile se dozvěděla o ustanovené opravě, počala se bouřit namítajíc svůj vlastní kostel, o který jím se starati povinnost káže.“ Celá událost dospěla tak daleko, že obyvatelé Kralic žádali o přidělení vlastního faráře, „…Toto pojednání budiž neomylným vůdcem pro všechny nástupce v jednání s touto obcí.“

Po odchodu Jana Nedomy, v letech 1867-1890, vykonával duchovní správu v jinošovské farnosti Jiří Mlejnek. Roku 1871 pak nechal kolem fary postavit plot. K dalším zápisům, které pořídil farář Mlejnek, patří zprávy o posvěcení křížů v okolí obce. 25. září 1885 je posvěcen i obraz sv. Cyrila a Metoděje v kapličce u cesty z Jinošova do Hlubokého. 8. září 1886 „s povolením brněnské konsistoře v Brně posvěcena byla nová křížová cesta ve farním chrámu Páně. P. Jiří Mlejnek z úřadu jinošovského faráře odstoupil roku 1890 a odešel do výslužby.

Novým farářem v Jinošově se poté stal Jan Bádal, jenž byl instalován 23. 5. 1890. R. 1890 byl ale hlavně rozsáhle upraven farní kostel v Jinošově. Opravy byly značného rozsahu, slohové úpravy chrámu navrátily starobylý vzhled a na příštích více jak osmdesát let pozměnily podobu interiéru této stavby.

V presbytáři byla po stranách oltáře proražena 2 vysoká okna s tvarem lomeného oblouku, malé okno na epištolní straně bylo zazděno. Žebra plafonu byla kameníkem z Brna otesána a urovnána. Po všech opravách byl presbytář vymalován a opatřen novým gotickým oltářem.

Po moderní úpravě na počátku 80. let 20. století se však interiér kostela zcela změnil a jeho starší podobu nám kromě vzpomínek pamětníků dokládají i černobílé fotografie vložené do Domácího protokolu, které byly pořízeny před plánovanou moderní přestavbou.

Roku 1891 byl díky sbírce pořízen nový oltář Panny Marie, na který byla objednána socha až z Paříže. Poté co socha Panny Marie Lurdské dorazila, byla 15. srpna 1892 pořádána slavnost jejího svěcení. Roku 1892 také Bádal nechal rozsáhle upravit hřbitov v Jinošově. Hřbitov byl opět zvětšen a to díky odstranění skalisek, která na území hřbitova zasahovala. Tato skaliska byla vylámána a půda zarovnána. Další změnou bylo rozdělení hřbitova na jednotlivá pole a vytvoření nových cest. Tato poslední část však vyvolala „ve farnosti hotovou revoluci, poněvadž nikdo přes hroby svých cesty míti nechtěl.

S úpravou hřbitova vyvstala otázka místa k pochovávání občanů nekatolického vyznání. Protestantský hřbitov v Jinošově zasahoval na severní straně do hřbitova katolického, za hřbitovní zdí. Protestanté nebyli s tímto místem spokojeni pro jeho nepřístupnost a ještě před příchodem pátera Bádala si vymohli, že jejich hřbitov bude přemístěn do severního pravého rohu hřbitova katolického. V době úprav hřbitova však na tomto místě byla postavena nová umrlčí komora a tak protestanté požadovali pochovávat své blízké na hřbitově katolickém. Tím vznikl spor mezi jinošovským farářem a protestanty z Hlubokého, který řešilo c. k. hejtmanství v Třebíči, c. k. soud v Náměšti a nakonec krajský soud. Ten rozhodl ve prospěch P. Bádala. Ten v Domácím protokolu k celé události také uvádí: „Tehdy jsem se naučil znáti protestanty. Přece však jsem se za ně u obce Hlubocké přimluvil, aby jim tam nějaký obecní pozemek pro jejich samostatný hřbitov ponechán byl, což se také stalo a tak všechny možné nepříjemnosti pro všechnu budoucnost zde zažehnány.

Při této příležitosti se o vlastní hřbitov přihlásili i nekatolíci z Kralic. Při následném komisionálním jednání c. k. okresního hejtmanství P. Bádal prosadil i pro kralické protestanty obehnání jejich hřbitova u filiálního kostela sv. Martina zdí, ve které byl opatřen oddělený vchod.

V roce 1893 pokračovaly další řemeslné úpravy v jinošovském kostele, v tomto okamžiku týkající se zejména razantního zásahu do konstrukce varhan.

Veškerá činnost Jana Bádala v jinošovské farnosti končí k 19. 12. 1897, kdy byl ustanoven novým farářem ve Velké Bíteši.

Po odchodu Bádala byl k 10. 3. 1898 do Jinošova poslán P. Josef Pluskal. Z jeho iniciativy r. 1899 započaly také opravy filiálního kostela sv. Martina v Kralicích nad Oslavou, které jsou spojené s objevením nástěnných nápisů. Následně, na přelomu století byly v okolí postaveny a posvěceny 4 nové kříže, jejichž rozmístění přes mapu farnosti tvoří 5. velký kříž. V říjnu r. 1901 byl v jinošovském kostele zavěšen nový zvon, umíráček a proběhly opravy fary – opraven byl strop a vsazena nová okna.

V letech 1902-1903 došlo také k výrazným stavebním úpravám okolí kostela v Jinošově, neboť byla zvýšena věž a než P. Pluskal odešel do Mohelna, započal také výstavbu schodů před kostelem. K datu 28. 9. 1903 v Jinošově nastoupil P. Alois Bláha

R. 1907 byl díky sbírce pořízen a posvěcen nový boční oltář sv. Antonína ve farním kostele. Oltář vyrobil p. Svoboda z Velké Bíteše. Sochu k tomuto oltáři za částku 215 K objednala z Grödenu hraběnka Gabriela Haugwitz, manželka JUDr. Jindřicha Haugwitze. Spolu s oltářem byla také během polní mše posvěcena nová stříkačka pro místní hasičský sbor. Kmotrou tohoto zařízení byla rovněž hraběnka Gabriela.

Roku 1910 se farnosti dostalo několika darů od dobrodinců, kteří buď přispěli k výzdobě farního kostela, nebo k vybavení pro konání bohoslužeb. V jinošovském kostele byl nahrazen starý a sešlý Boží hrob novým, který za částku 400 K vyrobil opět p. Svoboda. K výzdobě farního kostela také přibyla socha Božského Srdce Páně, kterou se stříškou daroval velmi zbožný jinošovský farník s rodinou František Rambousek, obuvník. Socha samotná pochází opět z Tyrolského Grödenu, stříšku a konzolu zhotovil p. Svoboda. Socha v současnosti stojí samostatně vedle Božího hrobu ve vedlejší lodi kostela, stříška se patrně nedochovala.

V roce 1916 bylo nařízeno rekvírování zvonů. 27. 4. 1917 se přikročilo k rekvírování v naší farnosti. Velký zvon pochází z roku 1506 a pro své stáří byl v kostele ponechán. Prostřední zvon opatřený nápisem „Ke cti a chvále Bohu Otci, Synu i Duchu Svatému i Panně Marii.“ však již zabaven byl. Těžký byl 190 kg, náhradou za něj bylo vyplaceno 760 K. Z jinošovského kostela byl též odebrán malý zvon umíráček o váze 98 kg, za něj bylo vyplaceno 388 K.

V těchto letech Domácí protokol prakticky nahrazoval dosud neexistující kroniku obce, a tak se zde kromě obecně známých informací z průběhu války můžeme dočíst i o současné hospodářské situaci a o počasí, které negativně ovlivnilo úrodu.

S koncem války také přišla bilance invalidních a padlých vojáků z řad našich spoluobčanů. Z cca 300 obyvatel Jinošova bylo celkem odvedeno 45 mužů. Padlých vojáků původem z Jinošova bylo 13, jejich pomník byl vysvěcen až roku 2014, 100 let od začátku války. Jako invalidé se domů vrátili Josef Vlašín, Jakub Kudláč, Jan Blažek, Jindřich Feifer a František Zejda. Někteří z vojáků pocházejících z Jinošova vstoupili za války do legií. Na ruské straně to byli Josef Kancýř, který padl v boji na sibiřské magistrále se sovětskými jednotkami, a František Horecký z č. p. 12, který se vrátil domů. Italským legionářem byl Bohumil Vrba z č. p. 42, který rovněž přežil.

Roku 1924 proběhla parcelace všech dvorů patřících hraběti JUDr. Jindřichu Haugwitzovi. V Jinošově se též nacházel dvůr patřící hraběcí rodině, jehož půda byla rozprodána mezi místní obyvatele. Prodejem byla ohrožena i jinošovská fara a její zahrady, které stále podle zápisů v zemských deskách oficiálně patřily JUDr. J. Haugwitzovi. Z parcelace měly být vyňaty za podmínky, že farní úřad dodá „Darovací listinu“, která dokládá převod těchto nemovitostí z majetku J. Haugwitze do vlastnictví jinošovské farnosti. Tento dokument však neexistoval, neboť tyto nemovitosti byly v minulosti darovány neoficiální cestou. Po několika žádostech J. Haugwitz za přítomnosti náměšťského notáře Maiwalda darovací listinu podepsal.

Na konci roku 1925 bylo také v Jinošově a Pucově zavedeno osvětlení, které obce zaplatily částkou 130 tis. korun. Světla byla v provozu od 23. 12. 1925. V následujícím roce se začalo elektrikou svítit i ve farním kostele, elektrifikaci v ceně 1357,50 korun provedl p. Škorpík z Velké Bíteše.

Roku 1927 byla jinošovskému kostelu darována nová křtitelnice z jasenického vápence. Křtitelnici zhotovil sám dobrodinec, František Přichystal, kameník z Jasenice.

1. 11. 1928, po 25 letech strávených v Jinošově, Alois Bláha končí své působení v této farnosti.

Nahrazen byl Antonínem Moučkou, který také v Domácím protokolu věnoval pozornost událostem, které nesouvisely pouze s církví. Např. že roku 1931 se Josef Blažek z Jinošova, který při parcelaci odkoupil část bývalého statku sousedící s farou, soudil s farním úřadem o vodu. Myslel si, že fara nesmí brát vodu ze studny ve středu bývalého statku, avšak povolení k tomu bylo součástí Darovací listiny, kterou r. 1924 vystavil majitel velkostatku JUDr. J. Haugwitz. J. Blažek spor prohrál a jinošovský farář nechal vybudovat nový vodovod vedoucí do dvora fary za cenu 1500 korun.

R. 1931 P. Moučka také inicioval rozsáhlé opravy kralického filiálního kostela sv. Martina, které již byly nevyhnutelné.

Ke konci r. 1932 se dočítáme o požáru v blízkosti fary, 29. 11. kolem půl 5 ráno vypukl požár v kůlně Františka Staňka, zničena byla střecha nad touto kůlnou a také nad chlévy. Na tomto místě nehořelo poprvé, oheň zde založil neznámý pachatel již 18. 10. 1925. I fara byla v ohrožení ale díky dešti, větru a hasičskému sboru zůstala ohněm netknuta.

P. Moučka na konci dubna 1933 zakoupil od firmy Richard Herold v Chomutově nový zvon poledník pro kostel v Jinošově o váze 212 Kg a pro Jasenici malý zvon o váze 70 Kg. Oba zvony byly přivezeny 1. 6. po železnici do Kralic a 4. 6. byly v Jinošově náměšťským děkanem posvěceny.

Ke konci r. 1933 obdržel farní kostel další dar od neznámého dobrodince. Z Brna byl krátce před vánočními svátky autem přivezen nový Betlém a socha Krista Krále.

P. Moučka se v době okupace dostal do problémů a „pro své národní a náboženské cítění“ byl jihlavským gestapem celý den 13. listopadu 1940 na faře vyšetřován pro urážku říše. Následně byl 22. listopadu povolán přímo do Jihlavy, kde byl zatčen a uvězněn. Po 10 měsících vazby byl zvláštním soudem (Sonndergericht) odsouzen na 2 roky vězení. První rok zůstal v jihlavské věznici, druhý rok pak pobýval ve vězení na Mírově a to až do 22. listopadu 1942, kdy byl propuštěn na svobodu. Nadále byl však pod dozorem jihlavského gestapa a až do konce války nesměl vykonávat kněžské povolání ani vyučovat katechismus na škole. Poté, co byl P. Moučka zatčen a uvězněn, ho na místě jinošovského duchovního správce od 4. 12. 1940 jako vicarius adiutor nahradil P. František Nemáš. Ten v Jinošově zůstal až do konce války, kdy byl P. Moučka ke dni 1. 7. 1945 kapitulní konzistoří znovu restituován a následně se stal opět jinošovským farářem. V Jinošově zůstal až do 1. 2. 1954, kdy odešel do penze a usadil se na prázdné faře ve Střížové, kde také 5. 6. 1965 zemřel.

V roce 1954 byl krátce jinošovským farářem Jaroslav Růžička.

V průběhu let 1954 - 1958 ho vystřídal Josef Navrátil a po něm 1958 - 1961 Ladislav Havel.

Historie farnosti